Vyhaslé touhy mého "kreativního" mozku

Číst jsem uměl v podstatě již od pěti let. A právě od tohoto věku,kdy jsem přečetl svou první knížku jsem zatoužil stát se spisovatelem. Čtení a psaní knih se téměř okamžitě stalo mým typicky Aspergerovským zájmem a začal jsem nejen neuvěřitelnou rychlostí louskat knihu za knihou,ale i psát pahýl za pahýlem a pohřbívat nápad za nápadem. Chtěl jsem se stát spisovatelem a jednou publikovat svou vlastní knížku,ale dnes vím,že se mi to nejspíš nikdy nepovede a důvodů proto je hned několik.

Už když jsem s psaním začínal,jsem se vyznačoval velkou nestálostí. Jednou mi přišel do hlavy naprosto geniální příběh,který se mě několik týdnů držel,napsal jsem dvacet stránek z celé knihy a ejhle-nadšení pro příběh bylo fuč. A tak to šlo vždycky pořád dokola-dostanu nápad,napíši pár stránek a ten nápad mi najednou přijde děsně hloupý(nebo zažitý,přesycený,dosaďte si co chcete)a najednou už mě pokračovat v příběhu vůbec nebaví(a to v drtivé většině případů sotva začal). Staly se i případy,že stávající příběh nedopsal z důvodu,že by mě omrzel nápad,ale proto že jsem najednou zničeho nic dostal nápad jiný a měl nutkavou potřebu zpracovat právě jeho.

Po nějaké době jsem zjistil,že moje příběhy slohově ani pravopisně za moc nestojí a při psaní dalších jsem si již začal dávat pozor na harmonogram a rytmus každé věty. Což se nakonec ukázalo jako zlom,protože se mi stávalo mnoho případů kdy jsem se snažil věty formulovat tak „správně“ jak to jen šlo a skoro žádný způsob formulace mi nevyhovoval. (Nebo jsem si myslel,že by nevyhovoval případnému čtenáři). To udělalo z psaní příběhů dost nudnou a otravnou činnost,protože mě nebavilo věčně po sobě přepisovat a upravovat věty. Tak jsem psaní příběhů na nějakou dobu nechal,protože se mi na povrch začal drát zájem nový a tím byly počítačové hry,tedy přesněji jejich tvorba.
Byla to úplně nová možnost jak zpracovat svoje nápady na příběhy a zároveň v dnešní době populárnější,takže jsem měl šanci na to,že by moje příběhy někoho oslovili. Prvně jsem se věnoval spíše jednodušším hrám,které se daly vytvořit i bez programování,později jsem však měl v plánu naučit se programovat a vyvíjet složitější hry. Bohužel i tady se promítla do mé tvorby značná nestálost v nápadech. Sotva co jsem začal s tvorbou jedné hry a měl jsem hotové úvodní menu,přišla potřeba začít s další hrou,tentokrát založenou na jiném příběhu. A tak to šlo opět pořád dokola a dokola a nejen,že jsem se z oblasti vývoje her nenaučil absolutně nic,ale opět se mi podařilo zaplnit svůj harddisk nepoužitelnýmy pahýly v podobě sotva rozdělaných projektů.
Po nějakém roce mě zájem o vývoj her a celkově IT přešel a začal jsem se opět věnovat psaní příběhů. Zjistil jsem totiž,že existuje něco jako literární server,což je místo kde bych potencionálně při troše stěstí mohl získat nějaké čtenáře. Ze začátku jsem opět ve svých dílech dělal školácké chyby,za což jsem si vysloužil pořádnou kritiku ale postupně jsem se právě díky ní začal zlepšovat ,moje díla si několik čtenářů získala a mě se konečně podařilo dopsat alespoň několik kratších příběhů.
Nicméně jsem si usmyslel(to bych ani nebyl já),že můžu přejít k delším románům a že se mi moje předešlé střídání nápadů nevrátí. Byl to omyl. První román,který obsahoval na mé poměry celkem originální nápad(Mezi lidmi existují jedinci,kteří mají jisté nadpřirozené schopnosti a lidé o nich nevědí. Říkají si dionti a vedou mezi sebou tajnou válku,ve které se přou dvě strany z nichž jedna usiluje o mír s lidmi a druhá je chce zničit)dosáhl nakonec počtu sedmi kapitol,než mě jeho psaní přešlo. Další romány,které se řadily vyloženě mezi sci-fi skončily na dvacátépáté stránce a moje další pokusy sepsat nějaké velké dílo skončily vyloženým neúspěchem. A já si začal říkat-co teď? Tak rád bych něco sepsal,vždyť mám tolik nápadů,ale jakmile sednu k počítači a mám něco psát tak se mi najednou všechny z hlavy vytratí! Došlo to dokonce do tákového stádia,že se mi v noci při usínání honily hlavou řádky,ba dokonce celé kapitoly mého budoucího románu a ráno jakmile jsem otevřel Word,byl jsem rád že dám dohromady kloudnou větu. Čili odborně řečeno-začal jsem procházet spisovatelskou krizí i když by se tak tomu ani v mém případě říkat nedalo jelikož se určitě nemůžu nazývat spisovatelem.

Několik měsíců poté co mě tento zájem podruhé přešel jsem se rozhodl,že začnu psát blog,protože psát jednoduché a krátké články pro mě nepředstavuje absolutně žádný problém a navíc mě(stejně jako předtím)napadala spousta témat o nichž bych mohl psát. Tady mám tu výhodu,že když mě bude žrát jedna myšlenka stačí když o ní napíšu krátký článek a když jí vystřídá druhá můžu napsat další krátký článek nezávisle na ní. Třeba se jednou k psaní příběhů nebo vývoji her vrátím,nechci se toho úplně vzdát,ale musím nejdřív přejít do rytmu. A jelikož tento článek se mi psal poměrně hladce a dokonce mě jeho psaní poměrně dost bavilo jistá jiskřička kreativity do budocna tu pořád zůstává.