Hudební vkus

Zdravím

Především se moc omlouvám všem těm kdo včera čekali článek a nedočkali se ho,ale byl jsem vytížen přílišnou přípravou do školy. Očekával jsem písemku,ale pan učitel ji už po stopadesáté odložil,takže jsem se učil zbytečně ale alespoň jsem získal malou jedničku za to že jsem se nechal vyvolat. Teď už ale k dnešnímu článku,který bude překvapivě o hudbě.

Ve společnosti (nebo alespoň z mně dostupných zdrojů) často zaznívá,že autisté příliš často hudbu neposlouchají,jelikož vyvolává emoce a ty oni neradi. Ale to je omyl. Za prvé většina autistů má emoce a za druhé většina z nich poslouchá celkem normální hudbu.I když existují i vyjímky,například známý autista Marek Čtrnáct nemá rád emoce a neposlouchá ani hudbu nebo můj kamarád Vojta,který poslouchá celkem podivnou Severokorejskou hudbu. Ale nyní se už budeme věnovat mému hudebnímu vkusu,který je dá se říct celkem normální až na pár skutečností.

První takovou skutečností je,že většina neurotypiků s oblibou písničky střídá a poslouchání jedné pořád dokola je štve a unavuje. U mě(a u většiny autistů možná taky) je to přesně naopak. Když mě jedna písnička zaujme dokážu ji poslouchat pořád dokola tak dlouho dokud mě neomrzí. Naopak pokud někdo ihned po ní přepne na jinou písničku dokážu být dosti nervózní.

Další takovou skutečností je fakt,že se mi nelíbí vždy jedna kapela a od ní všechny písničky. Ale hodně často se mi stává,že se mi zalíbí jedna písnička a od dané kapely,která ji nazpívala už žádné další nebo jen několik. Většina lidí to má tak,že poslouchá vždy dvě až tři(nebo i víc) kapel a od nich drtivou většinu nebo všechny písničky. Což o mně ale neplatí.

A nyní se již dostaneme k tomu,které písničky a které kapely mám nejraději. Nutno podotknout,že většinu kapel od kterých poslouchám třeba jen jednu či dvě písničky vůbec neznám a vyhledávat si informace o nich nepotřebuji,protože mě především nezajímá ta kapela,ale především ta písnička.

Nejvíce písniček poslouchám od známé České skupiny Kabát. Jmenovitě to jsou-Láďa,Pohoda,Burlaci,Buldozrem,Dole v Dole,Malá Dáma,Na Sever,Corrida,V pekle sudy válej,Colorado a Stará Lou. Od Linkin Parku poslouchám tři songy a to New divide,What i,ve done a Num. Taktéž tři songy poslouchám od skupiny Rammstein-Benzin,Amerika a Rosenrot. Dále jsou tu songy od zcela neznámých skupin jako například Avegned Sevenfold od nichž poslouchám song Afterlife. Od Green Day poslouchám song Boulevard of Broken Dreams,od Three days Grace písničku The Good Life. Od Airbourne poslouchám song Runnin Wild a od Johnossi The Execution Song. A mohl bych pokračovat dále,v minulosti jsem taktéž poslouchal mnoho jiných songů,které jsem již oželel. Klidně napište do komntářů kterou hudbu máte rádi,velice rád se s vámi podělím o vaše názory. A ještě jedna věc na závěr...opovrhuji Justinem Bieberem,mýmy ústy často přezdívaném jako Justin Buzerant. To je vše.

Vyhaslé touhy mého "kreativního" mozku

Číst jsem uměl v podstatě již od pěti let. A právě od tohoto věku,kdy jsem přečetl svou první knížku jsem zatoužil stát se spisovatelem. Čtení a psaní knih se téměř okamžitě stalo mým typicky Aspergerovským zájmem a začal jsem nejen neuvěřitelnou rychlostí louskat knihu za knihou,ale i psát pahýl za pahýlem a pohřbívat nápad za nápadem. Chtěl jsem se stát spisovatelem a jednou publikovat svou vlastní knížku,ale dnes vím,že se mi to nejspíš nikdy nepovede a důvodů proto je hned několik.

Už když jsem s psaním začínal,jsem se vyznačoval velkou nestálostí. Jednou mi přišel do hlavy naprosto geniální příběh,který se mě několik týdnů držel,napsal jsem dvacet stránek z celé knihy a ejhle-nadšení pro příběh bylo fuč. A tak to šlo vždycky pořád dokola-dostanu nápad,napíši pár stránek a ten nápad mi najednou přijde děsně hloupý(nebo zažitý,přesycený,dosaďte si co chcete)a najednou už mě pokračovat v příběhu vůbec nebaví(a to v drtivé většině případů sotva začal). Staly se i případy,že stávající příběh nedopsal z důvodu,že by mě omrzel nápad,ale proto že jsem najednou zničeho nic dostal nápad jiný a měl nutkavou potřebu zpracovat právě jeho.

Po nějaké době jsem zjistil,že moje příběhy slohově ani pravopisně za moc nestojí a při psaní dalších jsem si již začal dávat pozor na harmonogram a rytmus každé věty. Což se nakonec ukázalo jako zlom,protože se mi stávalo mnoho případů kdy jsem se snažil věty formulovat tak „správně“ jak to jen šlo a skoro žádný způsob formulace mi nevyhovoval. (Nebo jsem si myslel,že by nevyhovoval případnému čtenáři). To udělalo z psaní příběhů dost nudnou a otravnou činnost,protože mě nebavilo věčně po sobě přepisovat a upravovat věty. Tak jsem psaní příběhů na nějakou dobu nechal,protože se mi na povrch začal drát zájem nový a tím byly počítačové hry,tedy přesněji jejich tvorba.
Byla to úplně nová možnost jak zpracovat svoje nápady na příběhy a zároveň v dnešní době populárnější,takže jsem měl šanci na to,že by moje příběhy někoho oslovili. Prvně jsem se věnoval spíše jednodušším hrám,které se daly vytvořit i bez programování,později jsem však měl v plánu naučit se programovat a vyvíjet složitější hry. Bohužel i tady se promítla do mé tvorby značná nestálost v nápadech. Sotva co jsem začal s tvorbou jedné hry a měl jsem hotové úvodní menu,přišla potřeba začít s další hrou,tentokrát založenou na jiném příběhu. A tak to šlo opět pořád dokola a dokola a nejen,že jsem se z oblasti vývoje her nenaučil absolutně nic,ale opět se mi podařilo zaplnit svůj harddisk nepoužitelnýmy pahýly v podobě sotva rozdělaných projektů.
Po nějakém roce mě zájem o vývoj her a celkově IT přešel a začal jsem se opět věnovat psaní příběhů. Zjistil jsem totiž,že existuje něco jako literární server,což je místo kde bych potencionálně při troše stěstí mohl získat nějaké čtenáře. Ze začátku jsem opět ve svých dílech dělal školácké chyby,za což jsem si vysloužil pořádnou kritiku ale postupně jsem se právě díky ní začal zlepšovat ,moje díla si několik čtenářů získala a mě se konečně podařilo dopsat alespoň několik kratších příběhů.
Nicméně jsem si usmyslel(to bych ani nebyl já),že můžu přejít k delším románům a že se mi moje předešlé střídání nápadů nevrátí. Byl to omyl. První román,který obsahoval na mé poměry celkem originální nápad(Mezi lidmi existují jedinci,kteří mají jisté nadpřirozené schopnosti a lidé o nich nevědí. Říkají si dionti a vedou mezi sebou tajnou válku,ve které se přou dvě strany z nichž jedna usiluje o mír s lidmi a druhá je chce zničit)dosáhl nakonec počtu sedmi kapitol,než mě jeho psaní přešlo. Další romány,které se řadily vyloženě mezi sci-fi skončily na dvacátépáté stránce a moje další pokusy sepsat nějaké velké dílo skončily vyloženým neúspěchem. A já si začal říkat-co teď? Tak rád bych něco sepsal,vždyť mám tolik nápadů,ale jakmile sednu k počítači a mám něco psát tak se mi najednou všechny z hlavy vytratí! Došlo to dokonce do tákového stádia,že se mi v noci při usínání honily hlavou řádky,ba dokonce celé kapitoly mého budoucího románu a ráno jakmile jsem otevřel Word,byl jsem rád že dám dohromady kloudnou větu. Čili odborně řečeno-začal jsem procházet spisovatelskou krizí i když by se tak tomu ani v mém případě říkat nedalo jelikož se určitě nemůžu nazývat spisovatelem.

Několik měsíců poté co mě tento zájem podruhé přešel jsem se rozhodl,že začnu psát blog,protože psát jednoduché a krátké články pro mě nepředstavuje absolutně žádný problém a navíc mě(stejně jako předtím)napadala spousta témat o nichž bych mohl psát. Tady mám tu výhodu,že když mě bude žrát jedna myšlenka stačí když o ní napíšu krátký článek a když jí vystřídá druhá můžu napsat další krátký článek nezávisle na ní. Třeba se jednou k psaní příběhů nebo vývoji her vrátím,nechci se toho úplně vzdát,ale musím nejdřív přejít do rytmu. A jelikož tento článek se mi psal poměrně hladce a dokonce mě jeho psaní poměrně dost bavilo jistá jiskřička kreativity do budocna tu pořád zůstává.

Je imigrace opravdu nutná?

Když se v dnešní době zeptáte politiků jak chtějí řešit stagnaci počtu obyvatel a stárnutí populace obvykle se vám dostane jedné odpovědi-imigrací. Otázkou je,zda je toto skutečně to správné řešení a nebo naopak cesta do pekla. Já osobně se přikláním k té druhé možnosti a nyní vysvětlím proč.

Ačkoliv jsem nikdy nebyl v Západní Evropě(pokud nepočítám krátký průjezd Rakouskem během cesty do Chorvatska) dostaly se ke mně zprávy o naprosto šokující věci-pomalu ale jistě se tam začíná dostávat k moci islám,který tam přivezli imigranti.

Mnoho obyvatel ČR o téhle skutečnosti nemá stále ani tušení a naivně si myslí,že Německo je stále Německem,stejně tak jako Česko je stále Českem(nebo například Francie stále Francií,či Anglie stále Anglii) ale není tomu tak. Tyto země se totiž pomalu začínají měnit na země typu Saúdské Arábie nebo Kuvajtu. Může za to zejména imigrace a také skutečnost,že imigranti nejen z těchto zemí,ale i z jiných kde převládá islám mají vyšší porodnost než rodilí Evropané. Například zatímco podle oficiálních statistik muslimové v Německu tvoří asi 4% obyvatel(to se nemusí zdát jako tak vysoké procento,ale když si vezmete v jak malém počtu dokáží muslimové dělat problémy,dojdete k závěru,že musejí představovat velkou hrozbu),9,1% novorozenců v Německu má muslimské rodiče. To znamená,že muslimové mají více než dvakrát vyšší porodnost než etničtí Němci a když k tomu přičteme neustálé přistěhovalectví a úbytek Němců,dojdeme ke skutečnosti že do 10 let mohou svůj podíl na populaci zdvojnásobit. Což je strašlivá skutečnost a jak si můžeme vyvodit,přinese s sebou úpadek původního Evropského práva a postupné nastolení práva Šaría.

Já osobně nechci aby se něco takového rozšířilo i do naší země,protože jsem si již zvykl na Evropský způsob života,mám Evropské smyšlení a především nechci aby ženy měly pomalu méně práv než zvířata,jak je tomu v islámských zemích. V podstatě tuto situaci lze srovnat s tím,že vám někdo přijede do domu,vy ho tam nechcete,ale obecní úřad vám ho prostě přidělí. Tento člověk vám pak začne ničit domov,určovat si pravidla,nárokovat si výchovu vaší rodiny,podle té „správné víry“. Pokud se proti němu pokusíte něco podniknout a on podá na vás trestní oznámení že mu ubližujete, úřady se ho samozřejmě zastanou a potrestán opět budete vy atd. Atd. Až nakonec jednou přijde s tím,že ten dům je jeho a vy se máte okamžitě vystěhovat. A přesně to se dnes děje v Západní Evropě,akorát v mnohem větším měřítku než jsem zde popsal. Jestli totéž dovolíme v naší zemi záleží jen na nás,a především na tom jak moc budeme schopni odporovat politikům,kteří to budou chtít prosadit. Proto moje odpověď na otázku,kterou jsem položil nadpisem tohoto blogu zní-ne,imigrace určitě není nutná. A když už musí být,tak alespoň ze zemí,které jsou nám kulturně blízké.

Přežití v lidském světě

Kdo z vás by čekal z nadpisu článek o tom jaký je svět peklo a jak je těžké se denně vypořádávat s lidmi okolo bude zklamán. Tento článek bude o něčem co by jste na tomto blogu určitě nečekali. Jak jistě víte my aspergeři zaostáváme především v oblasti sociální,emoční a komunikativní. No a já si dovolím tu udělat reklamu jednomu pořadu,který právě na těchto věcech stojí. Myslím totiž,že i pro nás aspegery by mohl být přínosem v tom,že by jsme poznali stinnou stránku NT,jak spolu běžně komunikují,jak moc jsou schopní podrazů a tak podobně. Neznám pořad,který by mohl po sociální stránce přinést více možností učení se sociálním dovednostem než právě Survivor.

O co přesně jde-jde o Americkou reality show(i když má mnoho zahraničních verzí,včetně České která není příliš povedená) kde se vysadí 16 trosečníků(nebo 18 či 20 v závislosti na řadě) na pustém ostrově. Jsou rozděleni do dvou kmenů(nebo do tří či čtyř v závislosti na řadě) a soupeří spolu o vodu,jídlo,přístřesešk a v neposlední řadě o imunitu,která vítěznému kmeni zajištuje,že nepůjde na kmenovou radu. Kmen který výzvu o imunitu prohraje jde na kmenovou radu,kde se hlasováním zbaví jednoho svého člena a pošle ho domů. Tady jde právě o kámen úrazu-díky kmenovým radám se v této hře řeší mnoho situací v nichž velmi často sociálně selhávají i lidé,kteří mají do Aspergera daleko. Dá se říct,že to do jisté míry závisí i na tom jak jsou jednotliví soutěžící schopni přizpůsobit se drsným podmínkám v nichž mnohdy selhávají i ti jinak nejzdatnější a nejzkušenější. Jakmile počet hráčů klesne na 10,kmeny se spojí a všechny výzvy se stávají individuální. Tady je oproti kmenové fázi již ten rozdíl,že až na prvního vyloučeného po tomto spojení všichni ostatní neodcházejí domů ale stávají se členy poroty,která jakmile zbydou poslední 2 hráči(finalisté) vybere vítěze. Obvykle hlasuje podle jeho chování ve hře(jestli lhal,podrážel nebo hrál čestně či se jen vezl na zádech někoho). Vítěz nakonec vyhraje milion dolarů a titul poslední přeživší.

Čím může být pro Aspergera sledování této soutěže přínosné? Jde přímo o bránu do světa,který je pro něho tak neznámí. Může pozorovat chování různých lidí v různých situacích nenápadně aniž by mohl být nařčen ze zírání. A pokud vím tak jiný způsob učení se sociálním dovednostem,než pozorování lidí při jejich uplatňování neexistuje. Můj známý,který chodil do APLY mi říkal,že samotná asociace doporučuje sledování seriálů a reality show jako jejich výuku. A jistě víte,že sledovám Ulice či Ordinace toho moc nezískáte,poněvadž jde o seriály(alespoň z mého hlediska) vyloženě odpadové. Proto dopručuji zejména tento pořad,jelikož já sám jsem se díky němu již mnoho věcí naučil. Více o něm najdete zde:

http://reality-show.eu/o-show/

Prvních 22 řad najdete v Češtině,jelikož je již odvysílala Prima Cool. Kdyby vás show hodně zaujala a chtěli jste si pustit zbytek,můžete si ji stáhnout z diskuzního fóra výše uvedené stránky v angličtině. Pokud tento germánský jazyk neovládáte,můžete si taktéž na této stránce stáhnout titulky.

Proč je dnešní mládež tak zkažená?

Jedním z moha důvodů,proč se odlišuji od svých vrstevníků je,že oni jsou svým způsobem zkažení. Proč tomu tak je se dá vysvětlit mnoha způsoby. Ten první je,že se jim rodiče dostatečně nevěnují,nebo je dokonce rozmazlují. I to je možnost. Když jsem chodil na základní školu,potkal jsem se s klukem,který byl o tři ročníky níž a dal by se jednoduše dal nazvat slovním spojením „rozmazlený fracek“. Byl arogantní,drzý,povýšený,rád se vytahoval a provokoval. Měl o sobě dosti vysoké mínění a nezapomínal to dávat každému najevo. A důvod proč tomu tak jsem se doslechl čirou náhodou z úst jedné spolužačky a později mi to potvrdil i jeden kamarád- má strašně hodnou maminku.

I přesto,že na vysvědčení domů pravidelně nosí čtverky (a nedivil bych se kdyby propadal),mu jeho matka pravidelně kupuje velmi drahé dárky za vysvědčení,sladkosti a různé všemožné hračky o kterých všichni ostatní sní dlouhá léta,než jim rodiče dovolí si je koupit,on měl prakticky automaticky. I přesto to však není jediný vliv,který za jeho zkaženou povahou stojí-hodný rodič,který mu dovolí prakticky všechno to jen umocňuje. Tím nejhlavnějším vlivem,který má na svědomí ty tuny nevděčných spratků je vliv obchodních korporací.

Ano bude to znít šíleně,ale právě obchodní korporace v tom hrají největší roli. Jde jim totiž jen o zisk,bez ohledu na to aby se zajímali o práva spotřebitele. A tak děti již od mala krmí různými reklamami a obchodními triky,kterým malé dítě,které ještě není schopno kritického myšlení,velmi snadno podlehne. A to si pak přenáší do puberty i do dospělosti. Musí neustále jít v souladu s módními trendy,musí mít každého půl roku nový mobil,každou chvíli novou řasenku, každou chvíli nové Play Station a tak dále. Pokud se náhodou objeví jedinec,který této nákupní horečce nepodlehne bude brzy vystaven ve škole šikaně a kvůli nátlaku své vrstevnické společnosti tomu podlehne taky a je dokonáno. Stačí si poslechnout dnešní dvanácti až patnáctileté slečny jak se zatváří,když se dozví o někom „že ještě nemá fb“,nebo „že nemá ještě nejnovější super chytrý telefon“ a podobně. Za tím stojí zejména kapitalismus a snaha velkých nadnárodních korporací vydělat. Do samotných extrémů se to už podařilo dohnat v USA. Tam je mládež tak zkažená a všeobecně trpí značnými zdravotními problémy-zejména obezitou. (jak jinak než kvůli navštěvování McDonaldu) a její povaha,je až tak krutá že oproti tomu jsou ti naši mladí úplní břídilové. Kapitalismus naučil lidi nevážit si hodnot a zajímat se jen o peníze a na té dnešní mládeži,mezi níž patřím věkově i já,to jde vidět přímo ukázkově. Otázkou je jestli to skutečně znamená negativní budoucnost. Já bych to celkově zas až tak černě neviděl-řada lidí,především ti inteligentnější,dostane v dospělosti rozum a přestane se zajímat o kraviny, i když je možné že jde jen o moji touhu. Stejně tak je možné,že průměrný Český teenager z té nákupní horečky nikdy nevyroste,stejně tak jako průmerný Asperger nikdy nevyroste ze svého Aspergerství. Člověk nikdy neví. Věřím,že toto bude jednou také diagnostikováno jako nemoc. Lidé,kteří jsou považováni za zdravé,budou taky jednou nemocní až se najde diagnóza a odborná pomoc na všechny lidské problémy. Neexistuje totiž žádný člověk,který by byl dokonalý a neměl žádné problémy.

Nový blog

Zdravím všechny čtenáře,kteří na tuto stránku narazili náhodou či se na ni dostali pomocí nějakého odkazu.  Já jsem 16 letý kluk s  Aspergerovým  syndromem a rozhodl jsem se psát blog na kterém budu uvěřejňovat různé úvahy a rozumy,které mě zrovna napadnou. Tento článek je takové menší uvedení do toho o čem hodlám psát a taková ta startovní plocha celého blogu.  Asi nejdůležitější oznámení je ,že tady neuvidíte nic ohledně Aspergerova syndromu. Na toto téma již lze nalézt poměrně dost blogů s autory,kteří mají mnohem více zkušeností než já a tak si myslím,že by bylo zbytečné se pokoušet prorazit na trhu s tak obrovskou konkurencí. Druhá věc je,že názory,které zde budu prezentovat se nemusí nutně shodovat s názory a postoji ostatních aspergerů a proto je důležité nepovažovat je automaticky za názory podstatné části populace na spektru. Jak jistě víte,autistické spektrum je velmi rozmanité a zdaleka ne všichni autisté jsou stejní. Je tedy možné,že úvahy a názory psané na tomto blogu se budou od většiny aspergerů lišit což musíte v každém případě respektovat. Dále bych rád upozornil především učitele Českého jazyka,že můžu velice snadno udělat v jakémkoliv textu jazykovou chybu(zejména v čárkách je poměrně často dělám) a tak berte případné rezervy v mém pravopise trochu s rezervou(budu se snažit chyby nedělat). Další věc jsou pravidla-především nechci v komentářích žádné vulgární vyjadřování,osobní napadání,napadání osob s AS a tak podobně. Zakázána je zejména rediagnostika na dálku. Vím,že na internetu se najde spousta lidí,co jsou schopní člověka na základě jakéhokoliv příspěvku  rediagnostikovat(a přitom nikdy toho daného člověka osobně nepoznali),takže učiňuji preventivní opatření pro případ,že by se někdo o to pokoušel i v mém případě. Mám odborníkem stanovenou diagnózu,takže jakýkoliv komentář ve kterém by bylo zmíněno že aspergerův syndrom nemám či nebudu mít,budu ignorovat a kdy by se to opakovalo začnu komentáře mazat a danému provinilci zakážu komentovat. Toť vše o té méně příjemné části a nyní už ta příjemnější část-o čem tento blog bude. Především budu mít různé úvahy na různá témata,většinou z oblasti mých zájmů,případně však ohledně aktuálního dění,nebo toho co mě prostě zaujme. Články se budu snažit vydávat co nejčastěji,ovšem netuším jak to vzhledem ke svým školním povinnostem budu stíhat,takže je možné že tu sem tam nějaká ta delší prodleva objeví. V případě,že by vás můj blog zaujal,máte možnost mě kontaktovat přes Facebook  Mistr Teoretik a nebo na e-mail killerdrtic@gmail.com.  Budu se těšit na jakoukoliv pochvalu a kritiku.